Dějiny misie
V misii 24 let
Rozhovor pro farní zpravodaj v Tišnově při
příležitosti oslavy 40. výročí kněžského
svěcení Mons. Dušana Hladíka
Mons. Hladík měl v Tišnově – Předklášteří v
bazilice Nanebevzetí Panny Marie v Porta coeli primici – svou
první mši svatou v jubilejním roce spásy 1983.
-
Otče Dušane, téměř čtvrt století sloužíte jako
český misionář v Americe. Mohl byste nám říci
nejprve něco blíže o Vašem působišti?
Když mě před 24 léty posílal brněnský biskup Mons.
Vojtěch Cikrle na misi k českým krajanům do
Ameriky, řekl mi, že mám nastoupit do Chicaga. Po pravdě
řečeno jsem přeně ani nevěděl, kde
to v USA je, a šel jsem to hledat na mapě. Zjistil jsem, že je
to zhruba uprostřed Spojených států v severní
části. Tedy, jak se zde říká, na středozápadě, a
město leží na jižním cípu Michiganského jezera, jednoho z
pěti velkých jezer na pomezí USA a Kanady. Na úrovni
zeměpisné šířky Španělska, ale podnebí je zde
vnitrozemské, takže se podobá velice našemu českému.
Chicago je největší město státu Illinois, ale není jeho
hlavním městem. Tzv. velké Chicago svou rozlohou zaujímá
prostor asi jako polovina Moravy, tvoří je 12 okresů a
oficiálně zde žije asi 9 milionů obyvatel,
neoficiálně asi dvakrát tolik. Po stránce církevní toto území
spadá pod arcidiecézi chicagskou a částečně pod
diecéze Rockford a Joliet. Jen pro představu pro naše
věřící: Chicagská arcidiecéze je rozdělena na 6
vikariátů. Každý vikariát má asi 60 – 70 farností. Každý
vikář je současně světícím biskupem. Nyní je v
místní arcidiecézi asi 1250 kněží, z toho zhruba polovina
diecézních a polovina řeholních. Před 24 léty, když jsme
v Chicagu nastoupil byl počet těchto kněží zhruba
dvojnásobný. I zde v Americe se projevuje pokles víry a úbytek
věřících a s tím souvisí i pokles kněžských
povolání. V sočasné době se i zde v Chicagu mnohé
farnosti sdružují pod jednu duchovní správu tzv. excurrenda.
V Americe je velké množství nejrůznějších církví a
náboženských společností. Počítají se na stovky a
tisíce. Samotných křesťanských církví je bezpočet
různých denominací. Mezi nimi je ale římskokatolická
církev nejpočetnější. Hlásí se k ní asi 10%
věřících lidí. Žádná jiná protestantská církev se tomuto
počtu zdaleka nepřibilžuje.
-
A jak to bylo a je s našimi krajany Chicagu a se službou jim ze
strany katolické církve?
V Chicagu kdysi žilo velké množství Čechů a
Slováků. Říkalo se bez nadsázky v době mezi
dvěma světovými válkami v minulém století, že Chicago je
druhé největší české město po Praze. Tehdy zde žilo
asi 450 tisíc Čechů a Slováků. Neznám
přesně aktuální počty, ale ještě při
sčítání lidu v roce 2000 se k české národnosti ve státu
Illinois (a to je v podstatě co do počtu obyvatel
Chicago) přihlásilo 110 tisíc lidí, ke slovenské národnosti
asi 30 tisíc. Zase to jsou jen teoretické počty těch,
kdo jsou oficiálně zaregistrováni. Je zde mnoho těch,
kteří "nemají dokumenty", a ti zaregistrováni nejsou.
Češi a Slováci sem přicházeli v různých vlnách. Na
konci 19. století a v první polovině 20. století to byli
především emigrnati, kteří sem přicházeli z
ekonomických důvodů. Ve staré vlasti žili tito lidé ve
velké bídě, v Americe hledali snadnější obživu a
šťastnější život. Na venkově se usazovali jako
farmáři, kdy lacino dostávali zemědělskou
půdu. V průmyslových oblastech pracovali v
nejrůznějších továrnách, v dolech, v průmyslu, na
jatkách a podobně. Další vlny přistěhovalců
bychom mohli označit jako politické exulanty a to ve dvou
vlnách. První byla po komunistickém puči v roce 1948 a druhá
po invazi sovětských a spojeneckých vojsk v roce 1968. Tito
lidé odcházeli za svobodou z tvrdého totalitního režimu, kde byli
často velmi pronásledováni. Mnozí útěkem zachránili jen
holé životy. Po tzv. sametové revoluci v roce 1989 nastupuje další
vlna emigrantů, kteří přicházejí opět
většinou z ekonomických důvodů za lepším
výdělkem.
Ohledně našich katolíků v Chicagu dlužno
připomenout, že Češi zde v průběhu 150 let od
druhé poloviny 19. století vybudovali 12 farností s kostely,
školami a dalším příslušenstvím, Slováci zde postavili 9
kostelů. To je ale dnes již historie. Tyto farnosti postupem
času přešly do rukou jiných národů nebo
některé byly i zrušeny a kostely zbourány nebo byly prodány
jiným církvím. Takže naše Česká misie, aby měla
"střechu nad hlavou" si nedávno musela pořídit kostel
nový, v pořadí tedy třináctý a Slovenská misie, která
před 5 léty opustila poslední slovenský kostel, si právě
v této době kupuje svůj nový kostel, v pořadí
desátý.
-
Proč dnes mluvíte o České misii a ne o farnosti? Jaký je
mezi tím rozdíl?
Dříve se skutečně krajanské komunity budovaly jako
etnické farnosti. Obyvatelé určité čtvrti města
českého původu (obdobně to bylo i s jinými
národnostmi, neboť Chicago je velká znětce všech možných
národů pod sluncem) se dali dohromady. Obvykle kolem dvou set
rodin si ustanovilo spolek, sehnali si česky mluvícího
kněze (nejčastěji to byli benediktini z opatství
sv. Prokopa v Chicagu), pořádali sbírky, koupili pozemek,
postavili nejprve univerzální budovu pro bohoslužby, školu i
kulturu a pak postupně zbudovali definitivní kostel,
kompletní školu, faru a klášter pro řeholní sestry, které
učily ve škole, a nakonec kulturní dům pro zábavy, sport,
divadla, schůze a podobně. Takovým schematem se
postupuvalo u jedné farnosti za druhou. Tenkrát se však
nepoužívalo označení farnost, ale "osada" podle titulu
kostela. Např. osada sv. Václava nebo osada blahoslavené
Anežky České, či osada Panny Marie Svatohorské a další.
Kostely – osady byly rozmístěny tak, aby tam obyvatelé z
okolí došli pěšky, děti mohly chodit každý den do školy
a věřící do kostela. Do těchto kostelů chodili
lidé česky mluvící a v sousední ulici stál další kostel
podobného charakteru, kam zase chodlili lidé německy nebo
polsky mluvící a tak dále. Vše bylo budováno pod hlavičkou
chicagské arcidiecéze, ve školách se samozřejmě
učilo anglicky a český jazyk byl jen jako doplněk.
Naši lidé se tak brzy "amerikanizovali," a protože rodiny nedržely
pohromadě, děti hned jak dospívaly, obvykle odcházely z
domova, tak časem tyto farnosti přirozenou migrací
obyvatel jednotlivých čtvrtí přecházely do rukou jiných
národů. Pro shrnutí tedy farnost chápeme jako církevní
jednotku teritoriální, kam spadají věřící učité
oblasti.
Pojem misie v obecném smyslu církve chápeme jak přípravný
prvek pro zřízení následné farnosti. Tedy tam, kde se s
hlásáním evagelia začíná. V druhém slova smyslu, a o to jde
dnes v našem případě, misii chápeme jako "personální
farnost," kam přicházejí lidé české, případně
slovenské národnosti z širého okolí celéha našeho státu a
případně i států sousedních. Po stránce církevní
jsme označeni jako "asociace," tedy sdružení
věřících, kde můžeme poskytovat duchovní služby
všem lidem českého původu a jejich rodinným
příslušníkům, kteří o tuto službu požádají. Tak
v podstatě naše současná misie, která nese oficiální
název Česká Katolická Misie svatých Cyrila a Metoděje a
nachází se na západním předměstí Chicaga v obci
Brookfield, přebírá pro naše krajany službu všech
dřívějších farností.
-
Kolik má tedy vaše misie členů? Jaké je jejich
věkové složení a odkud nejdále dojíždějí?
Naše misie má dnes zaregistrovaných asi 200 členů, ale
přichází k nám spousty dalších lidí, kteří
zaregistrováni nejsou. Věkové rozvrstvení je široké.
Přes polovinu tvoří starší generace 75 let a více. Co
pociťujeme jako velký nedostatek je, že prakticky chybí
střední generace, ty bych na prstech spočítal, lidi
věku 60 – 70. Velmi nadějná je pak skupina asi 8 – 10
mladých rodin s více dětmi, rodiče jsou ve věku 40
– 50 let. Bohužel jsou mnozí bez legálního statusu a čekají, až
nejstaršímu z dětí, zde narozených, bude 21 let, aby mohlo
své rodiče sponzorovat a získali tzv. "green kartu"
a následně americké občanství.
Jsou, myslím, jen dvě rodiny které to mají k nám do misie tak
daleko, že by došly pěšky. Ostatní musejí jezdit. Ale zde má
auto skoro každý jednotlivý člověk, v každém domě
je aut několik, protože bez toho by se zde nikdo nikam
nedostal. Mladí řídí od 16ti let a horní hranice není omezena.
Běžně k nám do kostela jezdí sami i lidé vysoko
přes 90 let. Někdo to má do kostela třeba 10 – 15
minut autem, jiní jezdí třeba tři čvrtě hodiny
nebo hodinu, lidé ze sousedních států třeba i dvě
hodiny. Jsou tací, co jezdí do naší misie denně, další
několikrát za týden, pravidelní, co jezdí každou neděli,
a další, co přijedou třeba jednou za měsíc a
ostatní, co se zde obejví jen párkrát do roka. Mnozí z těchto
věřících lidí si našli již také své stálé místo v
amerických farnostech, tam kde bydlí a mají kostel, jak se
říká, za rohem.
-
Jaké máte v misii bohoslužby a kolik tak chodí do kostela lidí?
České mše svaté máme každý den. Anglicky prakticky nesloužím,
pouze třeba při křtech, svatbách a pohřbech,
kde je přítomno více lidí, co česky nerozumějí, tak
čátečně sloužím anglicky. Nedělní mše máme
dvě – v sobotu večer s nedělní platností a v
neděli dopoledne. Poctivě řečeno se na nich
vystídá asi 100 – 120 lidí, o svátcích více, o dovolených
méně. Ve všední dny nás bývá tak 10 – 20, na první pátky, a
když je nějaký svátek tak více. Denně se před mší
svatou modlíme společně růženec, denně se
před mší svatou zpovídá. Skoro každý den máme jště po
mši svaté další pobožnosti. V pondělí modlitby za udzravení
(za alkoholiky, narkomany, závislé a samozřejmě i
ostatní nemocné), ve čtvrtek máme hodinu adoraci
Nejsvětější svátosti, půl hodiny tichou, půl
hodiny se modlíme společně. Ve středu dopoledne
máme mši sv. pro seniory. Na první pátek po mši pobožnost k
Božskému Srdci Páně a na první sobotu po mši
večeřadlo – růženec a modlitby v duchu Mariánského
kněžského hnutí. První středu v měsíci večer
sedmibolestný růženec za nenarozené děti, dále se ženy
scházejí pravidelně – nepravidelně k "modlitbám matek."
V postní době máme každý pátek křížovou cestu. Dvakrát
do roka konáme pouť k Panně Marii v Exilu do
benediktinského opaství sv. Prokopa v Lisle u Chicaga,
každoročně konáme pouť na Holy Hill – Svatý
Kopeček ve Wisconsinu, známé Mariánské poutní místo.
Samozřejmě zde probíhá i běžný svátostný život –
křtů bývá nyní kolem deseti do roka, tak 1 – 2 svatby, 8
pohřbů. Na první pátky chodím také navštěvovat
nemocné a jinak, jak je potřeba.
-
Máte také ministranty a scholu?
Do našich bohoslužeb se hojně a rádi zapojují
věřící. Máme ministranty i ministrantky, ale ti jsou
závislí na tom, když je rodiče do kostela dovezou (no
někteří starší už jezdí i sami). Bohužel v
současnosti postrádáme kostelníka, když poslední byl
před dvěma roky povolán na věčnost.
Několik mužů a žen se střídá ve službě
lektora. Máme dvě varhanice, ale když ani jedna nemůže,
tak si "hraju sám". Totiž jeden z mých koníčků
je stavba varhan. Za svého pobytu v Chicagu jsem pro naši misii na
různých místech, jak jsme postupně působili,
postavil už troje varhany, a mám to uděláno tak, že
přímo pod oltářem mám vestavěný třetí manuál
propojený s velkými varhanami. Takže, když není varhaník, vytáhnu
"šufle" s klaviaturou z pod oltáře, odehraju
písničku a pokračuji při mši dál. Když jiní
kněží mohou u oltáře brnkat na kytaru, proč já bych
nemohl hrát na varhany.
Když jsem před léty nastoupil v Chicagu, měli jsme
ještě asi 40 členný sbor a na Vánoce hráli i Rybovu mši
s celým orchestrem. Kde že ale ty časy jsou? Ale i nyní máme
scholu s několika zpěváky, kytarami a bicími. Žalmisté
pravidelně zpívají žalmy, rádi zpíváme písně z Hosany,
schola vždy v neděli připraví nějakou "hudební
vložku," několikrát do roka děláme, obyčejně v
sobotu po mši, večer chval. Lidé na to přicházejí z
daleka.
Dále se také naši věřící starají o to, aby to v kostele
bylo pěkné. Tedy pravidelně o květinovou
výzdobu. Dále máme asi 15 vdojic, které se střídají v
týdenním úklidu kostela. Lidé se starají o květinové záhony
kolem kostela a týdenní sečení trávy na prostranstvích okolo
a v zimě o odhrnování sněhu.
-
Jaká je další činnost vaší misie?
I když je naše misie uznávána jako asociace místní arcidiecéze,
kromě jurisdikce a apoštolského požehnání nemáme od církve
naprosto nic. Chcete mít svou misii, tak se o ni musíte beze
zbytku postarat. Tak je naše misie též zaregistrována u státu
Illinois jako právnická osoba. Ta nese jméno: "Ceská misie,
náboženské a kulturní středisko – inkorporace." Jsme
nezisková ozganizace církevního chrakteru a díky tomu máme
daňové výhody. Neplatíme daň z nemovitostí (a ta je v
Americe hodně vysoká) a při nákupech také neplatíme
žádnou daň (po česku řečeno tedy nakupujeme
bez DPH). Z názvu organizace také vyplývá naše další činnost.
Vedle náboženské činnosti máme také bohatou činnost
vzdělávací a kulturní. V naší msii je tzv. sobotní
doplňovací škola. Nese název Česká škola kardinála
Berana. Vyučování je každou sobotu dopoledne. Učíme
český jazyk, vlastivědu a náboženství. Vše
výlučně v češtině. V uplynulém školním roce
jsme měli 15 žáků (dříve jich bývalo i dvakrát
tolik). Máme to rozděleno do dvou oddělení – maldší a
starší. Bereme jen děti z rodin, kde se doma mluví
česky, kde oba rodiče jsou Češi, případně
druhý Slovák. Na český jazyk a vlastivědu mám dvě
učitelky rodilé Češky, náboženství učím sám.
Naše misie také vydává český časopis Hlasy národa. Je to
měsíčník v rozsahu 32 stran formátu A4. Navazujeme tak
na tiskovou činnost českých benediktinů, kteří
kdysi v Chicagu vydávali dokonce český deník, dále týdeník
několik měsíčníků, kalendáře na
čtení, učebnice, čítanky, modlitební knížky,
beletrii atd. atd. Můj předchůdce misionář P.
Vojtěch Vít, který zde působil až do své smrti 38 let to
vznešeně nazýval "tiskovým apoštolátem", já si už
na takové označení netroufám. Ještě při mém
příchodu jsme vydávali čtrnáctideník podobného formátu
jako český Katolický týdeník. Já jsem to pak transformoval na
měsíčník v podobě časopisu. Obsahuje Boží
slovo, náboženské články, ale i zprávy z vlasti a z církve,
poučné články, zábavné čtení, články o
církveních a historických památkách naší vlasti a další. Podobných
krajanských periodik v minulosti vycházela celá řada. V
průběhu posledních dvou desetiletí všechna zanikla. Po
pravdě řečeno je náš časopis poslední
česky psané priodikum, které v USA mezi krajany vychází.
Náklad už je velmi malý asi 250 výtisků. Pomáhá mi pár
dopisovatelů a sopupracovníků, jinak redakční a
grafickou práci dělám sám a sami si též časopis tiskneme
na laserové tiskárně, dáváme dohromady a distribuujeme po
celých USA, něco do Kanady a také našim bývalým
členům a známým do Česka a dalších zemí Evropy.
Časopis máme jen v tištěné podobě nikoli na
internetu.
Naše misie má také rozsáhlou činnost společenskou a
kulturní a tím si také částečně vydělává na
svůj chod. Každou neděli po mši svaté máme v klubu misie
obědy. Naše kuchařka vaří česká jídla, obvykle
bývá 30 – 40 strávníků. Lidé zde pak besedují často až
do večera, děti se různým způsobem baví.
Většinou toho využívají mladé rodiny. Ve středu bývá
setkání seniorů, kde po mši svaté je občerstvení a
beseda, promítají se české filmy, pravidelně dortem a
šampaňským oslavujeme, když má někdo narozeniny. V misii
máme velkou českou knihovnu, kde si lidé mohou
vypůjčovat knihy a časopisy. Máme k dispozici asi
tři tisíce česky mluvených filmů na DVD, v klubu
misie je internetová televize se všemi českými programy co
existují i se záznamem dva týdny zpět. K velkým
společenským akcím, které v průběhu roku bývají
patří: Tříkrálová zábava se zpěvem koled, Maškarní
karneval pro děti, Maškarní bál pro dospělé, Pomlázková
zábva s koštem vína a cimbálovou muzikou, dva velké piknyky na
zahradě kostela – na Den otců v červnu a
Výroční na konci prázdnin v srpnu. Hrává DJ a na živo country
kytarová skupina. Na Pomlázkovou a pikniky chodí vždy několik
stovek lidí. Misie také participuje na Moravském dnu – velké
folklorní slavnosti, kterou v Chicagu pořádá Ústředna
Moravských Spolků. Obvykle ubytováváme muzikanty z České
republiky, zajišťujeme českou mši svatou ve
společenské hale, pomáháme s organizací. Vrcholem sezony v
naší misii bývá Mikulášská besídka, kde v kostele bývá
předvánoční program dětí z naší školy a sv. Mikuláš
v doprovodu andělů a čertů naděluje
dárky, posledně asi stovce dětí.
V průběhu roku také u nás mnohdy hostují různí
umělci z České republiky. Mezi pravidelné patří
např. prof. Vladislav Bláha, klasický kytarista z Brna, dále
jsou to různí zpěváci, hudebníci a umělci,
cimbálová muzika z Horňácka, dudácká muzika z Domažlic,
louikové divadlo z Jozefova u Hradce Králové – to jsem vyjmenoval
jen ty za poslední rok.
Naše misie musí být finančně soběstačná. Nikdo
nám nic nedá, ani česká církev, ani americká církev, ani
stát. Navíc ještě musíme zdejší arcidiecézi odvádět 16
sbírek do roka pro různé účely. Jinak na vše si musíme
vydělat sami. Jsou to jednak sbírky v kostele, mimořádné
dary věřících (pokud dají lidé dary jmenovitě, na
konci roku jim to povtrzujeme pro odpočet daní), výtěžek
z uvedených kulturních akcí a v neposlední řadě také
"Garage sale," česky Bleší trh, který každoročně
vynese několik tisíc dolarů. Ale Bohu díky žijeme. Když
jsme před 15 lety kupovali náš kostel s příslušenstvím
za víc než milion dolarů, neměli jsme v pokladně
ani dolar. I na základ hypotéky jsme si museli vypůjčit.
Dnes jsme bez dluhů a můžeme pomáhat jiným.
-
Jaká je vaše ekumenická spolupráce s jinými církvemi v Chicagu?
V tom smyslu, jak se ptáte, žádná. V Americe jsou stovky, možná
tisíce různých "křesťanských" církví.
Téměř na každé ulici narazíte na nějaký kostel s
názvem, kteý jste v životě neslyšeli. Skoro každý si zde
může založit svou církev a otevřít svůj kostel. O
českých protstantnských společnostech nevím. Znal jsem
dříve dva české kazatele adventistů sedmého dne.
Při náhodných stkáních jsme si velmi pěkně
pohovořili. Jedne z nich zde působil jak chiropraktik,
druhý napsal mditativní knihu na téma Janovy Apokalypsy. Je zde
jeden původne slovenský luteránský kosteal. Znám několik
jejich věřících, ale jednací řeč tam je již
výlučně angličtina a neikdy jsme nějaké
společné ekumenické setkání neměli.
Ale máme vynikající spolupráci katolickou s bratry Slováky.
Když před asi 6 lety opustil Chicago poslední slovenský
kněz a Slováci byli "vypuzeni" z posledního slovenského
kostela a arcidiecéze neměla příliš zájem, aby Slovenská
misie pokračovala. Tak jsem se do toho vlažil osobně.
Zařídil jsem pracovní vízum pro nového slovenského kněze
P. Stanislava Bindase z kongregace sv. Vincence z Pauly.
Vzali jsme Slováky pod naši střechu. Umožnili jsme jim
v neděli a ještě dvakrát v týdnu slovenské mše
svaté v našem kostele. Slovenský kněz bydlí u nás na
faře a žijeme zde jako jedna rodina. Na svátky, když není
možné udělat samostatné mše, tak míváme bohoslužby
dvojazyčné střídáme se. Vzájemně navštěvujeme
kulturní podniky – slovenské pikniky a zábavy. Misionáři ze
Slovenska nám také dělali duchovní obnovu. Radujeme se, že se
Slovákům podařilo sehnat svůj vlastní kostel – je
to od křesťanů korejských, nyní se uzavírá kupní
smlouva a my se snažíme pomáhat v této situaci i hmotně,
aby se daly dohromady potřebné peníze.
-
Jak jste ve Vaší farnosti prožívali synodu?
V pravém slova smyslu nijak a do procesu jsme se nezapojili.
Ve skutečnosti mnohé, o čem se tam diskutuje, my už zde
z velké části děláme. Samozřejmě je
třeba si uvědomit, že církev je hierarchická a
v poslední instanci nemohou rozhodovat laikové, ale vždy
biskupové a nad nimi papež. Vraťme se k naší misii.
Uvedl jsem, že jako právnická osoba jsme inkorporace. Hlavní slovo
má tedy valná hromada misie, ta se koná každý rok. Předkládá
se zpráva o činnosti a zpráva o hospodaření a
uděluje absolutorium odstupující misijní radě. Volí se
rada nová. Ta má 12 členů. Osm je voleno všemi
v tajné volbě, čtyři jmenuji já jako
kněz. Z titulu své funkce jsem také předsedou této
misie. Misijní rada na své první schůzi mezi sebou volí
funkcionáře – viceprezidenta, tajemníka a pokladníka. Valná
hromada dále schvaluje plán činnosti na příští rok.
Misie má také 4 revizory účtů. Kompetence prezidenta,
členů rady i všechno ostatní je podrobně pojednáno
ve stanovách misie. Misijní rada se obvykle schází ke schůzím
každé dva měsíce nebo jak je potřeba a řeší
průběžně záležitosti jednotlivých akcí a vše
ostatní, jako jsou např. opravy, údržba, mimořádné
věci. Kdokoli z členů misie má právo se
zúčastnit schůzí rady, ale nemá tam hlasovací právo. To
nakonec nemá v radě ani prezident, ten pouze rozhoduje
v případě rovnosti hlasů. Vždy ovšem platí, že
rada, podle svého názvu, radí a v konečné fázi rozhoduje
kněz, který nese hlavní zodpovědnost.
-
Dal byste nám, prosím, webový odkaz na stránky Vaší farnosti?
Webová stránka je:
http://velehradchicago.org
Facebook:
https://www.facebook.com/CeskamisieBrookfield/
Všechny milé krajany a rodáky z Tišnova a okolí srdečně
z Ameriky pozdravuji a na přímluvu Panny Marie Vám i
Vašim rodinám ze srdce žehnám.
Mons. Dušan Hladík
|
